Samotná Princezna
Princezna sama se toulá,
sníh na kameny usedá,
princezna z botiček se zouvá,
cítí jak zem je studená.
Celý hrad je do hlubin ticha ponořen,
jenom černé vrány bdí,
každý člověk bdní,
každý člověk spánkem je obdařen,
kdaždý člověk sní.
Princezna rozhlíží se,
zdali nikdo nikde není,
princezna ve tmě sama bojí se,
zdali nikdo nesleduje ji.
Na kemenné hradby stoupuá,
tvrdé kostky jako led,
a tu princezna doufá,
že smrt je jako med.
Ona odvahu ze dna sbírá,
doufá, že hrad proboří se s ní,
kvůli nešťastné lásce do tmy zírá,
doufá že onen muž zastaví ji.
Princezna dlouhou dobu do rokle kouká,
na svou lásku čeká,
a však po chvíli se dozvídá,
že láskou k ní pouze koza meká.
Bosími nohami se odráží,
zvonky v uších zvoní,
cití jak kapky deště ji uráží,
princezna již není.
Doufám, že se Vám moje balada líbila, prosím napište komentář, budu ráda za jakoukoli kritiku, ráda bych své chyby napravila.
Krásný, fakt krásný.